Jan Folprecht

2002

1. Úvodem

    Kolem přelomu 19. a 20 století byly v Čechách a na Moravě citery rozšířeny asi tak, jako jsou kytary v dnešní době, tj. vyskytovaly se  téměř v každé domácnosti. Koncem minulého století vznikaly v Čechách a na Moravě četné kluby citeristů (jen v Praze jich bylo přes 10) a v nich se pěstovala v rámci společenského života česká citerová hudba. „První pražský klub citeristů“ vznikl v Praze jako jeden z prvních v Evropě již roku 1875. Od r. 1891 existoval odborný časopis „Český citerista“, který vycházel v Praze. V Čechách bylo nejen mnoho výborných skladatelů na citeru, ale i hráčů a učitelů.

   My o tom dnes mnoho nevíme – upadlo to v zapomenutí. Citery u nás navíc doplatily na zjednodušující představu, která od konce 1. světové války začala citeru úzce spojovat s německým etnikem. Odvrhujíce vše rakušácké odvrhli jsme i citeru. Ještě důsledněji jsme tak učinili po 2. světové válce, neboť německé etnikum v pohraničí hrálo pochopitelně na citery dál a tak se citery pro nás staly, zjednodušeně řečeno, jedním ze symbolů německé rozpínavosti a nadřazenosti. Tím citery v Čechách a na Moravě upadly téměř v zapomenutí.

    Přesto u nás hra na citeru ani v druhé polovině 20. století nezanikla. Pokus Stanislava Kofroně z Příbrami o zmapování  a znovuoživení hry na citery se roku 1984 nečekaně vydařil a vyvolal mezi zhruba stovkou aktivních hráčů v Čechách a na Moravě velký ohlas a aktivitu. V Praze opět vznikl Klub pražských citeristů, později v Ostravě Citerový klub RADEGAST a deset let po sobě se čeští citeristé scházeli na svých pravidelných setkáních. Poslední velkou akcí českých citeristů bylo uspořádání I. mezinárodního kongresu citeristů r. 1998 v Rožnově pod Radhoštěm, kde se sešlo na 150 účastníků z celého světa.

    Je jasné, že nástroj za národnostní a politické útrapy, které zmítaly Evropou ve 20. století nemohl. Začíná být dnes i zřejmé, že právě v Čechách se událo v minulosti mnoho z citerové historie, k čemu se můžeme hrdě hlásit a na co lze úspěšně navázat. Bohatou českou minulost výroby citer i hry na citery prokázala výstava „Citera v Čechách“, uspořádaná Chebským muzeem roku 1988 v Chebu i později obdobné výstavy ve Frýdku-Místku a v Havířově a roku 1997 v  Praze na Hradčanech až po současnou stálou expozici v Ostravě (všechny uspořádal Jan Folprecht).

    Budoucnost hry na citeru, této opravdu relaxační hudby, nemusí být pesimistická, pokud najdeme cestu, kterou se vydali před více jak dvaceti léty v Bavorsku. Dnes se tam, díky systematické péči, věnují hře na citeru tisíce mladých lidí a s velkou samozřejmostí a potěšením ji ovládají i v moderním pojetí. Nejen, že se tak uchovává národní kulturní bohatství, ale současně se i rozvíjí.

   Na citeru se dají hrát snad všechny hudební žánry a styly. Tím nejlepším příkladem tohoto tvrzení je Michal Müller z Varnsdorfu, nedávný absolvent konzervatoře ve Vídni, který se začíná výrazně podílet na progresi citerové hry v Evropě. Domnívám se ale, že citera je především nástroj pro domácí muzicírování, neboť je vhodný jako sólový nástroj i jako doprovodný, ke zpěvu nebo pro souhru s jinými nástroji. Není to nástroj hlučný a hra na něj , resp. poslech této hry, vyvolává příjemné a uklidňující emoce.

   Říká se, že kytara má libozvučný tón. O citeře se říká, že její tón je podmanivý. Kdo se nechá tónem citery podmanit, navždy propadne jejímu kouzlu.

    Těch několik rad, dále uvedených , jsem sestavil pro ty, kteří dnes začínají, nebo mají zájem se o citeře něco dozvědět. Zájemci totiž mohou čerpat informace jen ze starých škol hry z antikvariátů a z nepřesných encyklopedických knih. Tyti školy jsou však jednak v lecčems již zastaralé a jednak, a to je nejpodstatnější, počítají s rolí učitele. Kvalitních a kvalifikovaných učitelů hry bylo kdysi dostatek - dnes je situace jiná. Začátečník často nemá možnost hru na citeru slyšet či vidět, natož najít si učitele. Pro samouky jsou  tedy dotyčné staré školy zcela nedostatečné.

    Encyklopedické informace o citerách trpí mnoha nepřesnostmi. Polopravdy a omyly jednou zakořeněné jsou bohužel stále dokola opisovány a vydávány v nových, a bohužel renomovaných, publikacích. To, jak je dnes citera vnímána, výstižně vystihl Ilja Hurník v básní „Citera“ ze sbírky Neveselé žalozpěvy.

    To co je dále uvedeno není žádná ucelená teorie hry ani škola hry pro začátečníky. Jedná se vskutku jen o soubor několika rad a poznatků, které by mohly usnadnit seznámení s nástrojem a pomohly zafixovat některé správné základní návyky. Předkládaný text byl sestaven jednak na základě vlastních osobních zkušeností a jednak na základě moderních škol hry na citeru (v němčině) od Simona Schneidera a Richarda Grünwalda.

Jan Folprecht

2. Seznámení s nástrojem

O citeře

    Aniž bych si chtěl přisvojovat patent na jediný možný a správný popis citer, chtěl bych přispět k tomu, aby za pět, deset či padesát let stále nevycházela odborná literatura reflektující názory konce 19. století. Nabízím proto následující encyklopedický popis citery:

    Citera  je mnohostrunný drnkací nástroj  s plochým trupem. Pro hru se klade na stůl a hraje se na ní vsedě.

    Korpus citery (viz obr.1) se skládá z vrchní desky s ozvučným otvorem (jedním nebo více), spodní rezonanční desky, hlavice s mechanikou (pro napínání melodických strun) a kolíky (pro napínání volných doprovodných strun pomocí klíče) a protilehlého struníku opatřeného pražcem. Vrchní a spodní desku spojují po obvodě luby a celý povrch bývá dýhován. Vnitřek korpusu bývá vyztužen několika žebry, které slouží k jeho zpevnění, neboť tah strun je značný. Na vrchní desku je podél okraje připevněn hmatník s chromaticky rozmístěnými kovovými pražci.  Protější okraj trupu bývá esovitě vykrojen.  Spodek citery je opatřen třemi nožičkami s kovovými hroty. Nožičky slouží k přenosu rezonance na desku stolu (pro zesílení zvuku) a hroty zajišťují stabilní polohu (aby citera po stole neklouzala).

    Rezonanční desky bývají zhotoveny ze dřeva smrkového, luby a dýhování desek bývá z javoru nebo palisandru. Hmatník se obvykle zhotovuje z ebenu.

    Ostrunění: Struny jsou napjaty paralelně s vrchní ozvučnou deskou a jsou dvojího typu: Nad hmatníkem s pražci se nachází pět melodických strun a dále (souběžně s nimi) pokračují volné struny doprovodné (akordové, basové a kontrabasové), kterých bývá 27 až 37 (podle vybavení kontrabasovými strunami). Normální ladění strun melodických je zobrazeno na obr. č.4. U nás se hojně vyskytuje též ladění tzv. vídeňské, zachycené na témže obrázku.

    Ladění doprovodných strun je tzv. kvarto - kvintové, tj. směrem od hmatníku klesá ladění sousedních strun v intervalu kvartovém, což však po dvou až třech intervalech bývá přerušeno oktávovým vzestupem (prakticky o kvintu) a tak jsou v doprovodu vystřídány všechny tóny rozsahu. Praktický význam tohoto ladění (viz obr. č.2.), které zavedl Nikolas Weigl roku l838, spočívá ve stabilní formě hmatů doprovodných kvintakordů a ve vzájemné přilehlosti základních akordů příslušné tóniny.

    Způsob hry spočívá v tom, že prstýnkem na palci pravé ruky se drnká melodie na hmatníkových (melodických) strunách, ovládaných prsty levé ruky a ostatními prsty pravé ruky se hraje současně doprovod (různou kombinací úderů doprovodných strun).

    Noty pro citeru píší se (tak jako u klavíru) ve dvou notových osnovách  - v  houslovém klíči noty melodické a v basovém klíči noty doprovodné.

   Historie vývoje a výroby citer: Předchůdcem citer, jak je známe za období posledních 150 let, byly lidové hudební nástroje zvané v alpských krajích šajtholt, ve Švédsku hummel, v Norsku langleik, v Dánsku langspil a v našich zemích kobza. Nástroje podobné kobze (šajtholtu) se používaly od nepaměti a používají se dodnes po celém světě, od východu Asie po Afriku.

    Začátkem 19. století došlo v oblastech, kde se používal šajtholt k přerodu těchto starých trsacích citer v drnkací mnohostrunné nástroje. Weigelův princip ostrunění dal základ vzniku moderní citery. Vůdčími místy z hlediska vývoje, výroby a užití citer byla Vídeň a Mnichov. Proslulým hráčem byl Johann Petzmayer (1803 - 1884 ),dvorní virtuos knížete Maxmiliana Bavorského.

    První tvarově odlišné typy citer se nazývaly podle místa svého vzniku: salzburská a mittenwaldská forma. Počátky výroby citer v Mnichově jsou spojeny se jmény:Franz Kren, Ignaz Simon a Georg Tiefenbrunner. Zakladatelem hromadné výroby kvalitních citer byl Anton Kiendl ve Vídni  a v Mnichově Mathias Amberger. Koncem 19. století existovaly v Evropě desítky vynikajících výrobců.

    České země nezůstaly ve vývoji a výrobě citer stranou, což dokládají nejen dochované instrumenty Antonína Mitáše z Litoměřic a Bernarda Berkmajera z Jihlavy (z poč.19. stol.), ale i pozdější výroba podkrušnohorská - reprezentovaná zejména Antonínem Bräuerem z Lubů (Schönbach). Jedním z prvních doložitelných citeristů u nás byl František Dvořák, otec hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Velkými českými průkopníky hry na citeru byli bratři Karel a František Cibulové. Vydali velké množství vlastních skladeb a transkribcí i několik škol hry.

    Soudobou špičkovou produkci v Evropě reprezentují jména Adolf Meinel a Horst Wünsche z Markneukirchenu a Ernst Volkmann v Ingolstadtu.

    Členění citer se ustálilo do čtyř velikostních kategorií a několika tvarových provedení. Základním typem jsou citery diskantové, jejichž první hmatníková struna je laděna na  „komorní a“ a menzura hmatníkových strun je 410 až 430 mm.

    O kvintu výše jsou laděny tzv. kvintové citery, které mají menzuru cca 390 mm.

    O kvartu níže nežli diskantové jsou laděny citery altové (elegické), s menzurou 505-510 mm.

    Basové citery jsou laděny o oktávu níže a mají menzuru cca 570 mm.

    Běžné diskantové citery, které jsou zdaleka nejrozšířenější, mívají 27 až 29 doprovodných strun. Těm co jich mají více se říká koncertní a špičkovým typem koncertních citer jsou tzv. citery harfové, které mívají  cca 37 doprovodných strun, menzuru až 440 mm a především jsou charakteristické ozdobným sloupkem, jímž je zpevněno vykrojení trupu (viz. obr. 1).

    Současným progresivním provedením citer jsou nástroje E.Volkmanna, stavěné ve formě psalteriové, tj. s lichoběžníkovým trupem a třemi ozvučnými otvory s rozetami.

    Dnes už není citera ani tak úzce ani tak intenzivně vázána na oblast střední Evropy, jako tomu bylo koncem 19. století. Je rozšířena sice střídmě, ale po celém světě, zejména nachází dnes uplatnění v Japonsku a USA.

Druhy a typy citer

    Nyní trochu podrobněji o některých aspektech citer a hry na ně:

    Citery se u nás dnes již nezhotovují. Těch, co tu však stále ještě existují jsou tisíce a dá se říci, že skoro každá je trochu jiná. Liší se vzájemně tvarem, konstrukcí a velikostí korpusu i jeho částí, použitým materiálem a vnější úpravou, počtem strun a menzurou (tj. délkou hmatníkových strun), což vše pochopitelně souvisí s různými výrobci. Počet strun a menzura je určující pro základní typové členění normálních citer. Kromě normálních citer existují ještě citery reformované (basové struny jsou napnuty ve dvou rovinách, tj. přes vrchní a spodní kobylku) a citery Perfekta (doprovodné struny má vyladěné v trojnásobném kvintovém kruhu,. přičemž struny třetího kruhu jsou kladeny příčně přes struny druhého kruhu, aby je malík mohl dobře ovládat).

    Jak již bylo řečeno všechny normální citery, jejichž první hmatníková struna je laděna na „komorní a“, se nazývají diskantové. Jejich menzura je od 410 do 430 mm.

    O kvintu výše jsou laděny tzv. kvintové citery (krátké), které mají menzuru cca 390 mm.

    O kvartu níže nežli diskantové citery jsou laděny citery altové (elegické), které mají menzuru 505 až 510 mm.

    O kvartu níže nežli diskantové citery jsou laděny basové citery s menzurou cca 570 mm (ty jediné se u nás skoro nevyskytují).

    Diskantovým citerám se často říkává koncertní (mívají 36 až 38 strun), běžné diskantové citery mívají 32 až 34 strun, špičkovým typem jsou citery harfové (mívají 42 strun a menzuru 440 mm).

    Kromě hmatníkových citer existují různé jiné, které hmatník nemají. Jsou to citery tzv. akordové (se strunami vyladěnými do akordů a jinými laděnými chromaticky) nebo tzv. manuálové (akordy na chromaticky vyladěných strunách se hrají pomocí manuálů). Těchto typů se naše příručka netýká, neboť hra na ně je zcela odlišná a neposkytují zdaleka ty možnosti hudebního výrazu, jako klasické hmatníkové citery.

    Moderní citery mají struník vyhnutý podle nákresu u harfové citery, neboť tím je umožněno drnkat basové struny dále od okraje, tj. měkčeji. Také mívají v hlavici nástroje ještě jeden rezonanční otvor (viz. nákres korpusu harfové citery).

    Co se týče kvality nástroje, pro začátek platí, že sebelepší nástroj virtuóza neudělá. Lze hrát na to co seženete. Je jich po naších prapředcích po půdách ještě dost. V Praze v bazaru hudebních nástrojů je vždy alespoň několik citer na prodej. Hlavní věc je, když citera není někde prasklá nebo rozlepená, když není zdeformovaná  a nemá prohnutý či jinak křivý hmatník a když koliky drží (neprotáčí se při napínání struny) a mechanika funguje.

    Je však třeba mít na zřeteli, že moderní citery hru podstatně usnadňují a zlepšují, takže není na místě na investici za nástroj šetřit. S postupující dovedností své hry stejně budete mít snahu si obstarat lepší a lepší nástroj. Kvalitní nástroj zvyšuje uspokojení ze hry a podněcuje hráče samovolně k větší invenci při hře.

    Jelikož u nás neexistují výrobci citer, nejsou ani opraváři těchto nástrojů. Opravu si lze vyžádat v běžných opravnách hudebních nástrojů, resp. u houslařů či kytarářů (aktuální nabídkou je p. Hanzík v Příbrami, viz adresa na poslední straně). Nejde-li o vzácný nástroj (což zpravidla bývá), pak  je nejlépe si obstarat citeru jinou, neboť cena jiné staré citery se vyrovná ceně opravy.

Příslušenství

    K citeře je nezbytným doplňkem úložný kufřík, který umožňuje její bezpečně přenášení a chrání ji před prachem a povětrnostními vlivy (zejména střídání teplot, neboť to vede k rozladění nástroje). Mnozí si v poslední době pořizují místo starých dřevěných kufříků nové textilní, vyložené molitanem. V kufříku je místo na ladící klíč, prstýnek, náhradní struny, popřípadě i na štěteček či sametovou stěrku na prach. Stěrka je plochá, aby se s ní dal vytřít prach pod strunami. Bývá opatřena na jednom konci štětečkem na čistění hmatníku a špatně přístupných míst kolem kolíků.

    Pro hru z not je potřebný stolní stojánek na noty. Ten může být nejrůznějšího provedení. Vlastní iniciativě se zde meze nekladou.

    Potřebným doplňkem pro provozování hry na citeru je patřičný stolek pod ní. Říká se mu rezonanční stolek, protože bývá z rezonančního dřeva, aby napomáhal svou rezonancí k šíření zvuku z citery. Mívá také skládací konstrukci, aby byl snáze přenosný. Musí být pevný a jeho vrchní deska by měla být od podlahy 65 – 70 cm. Je třeba mít pro citeru stolek nižší, nežli jsou normální jídelní stoly. Je to proto, aby paže svíraly s předloktím obou rukou zhruba pravý úhel. Jsme-li nuceni hrát na stole normálně vysokém, je třeba upravit posez polštářem, popř. použít otočnou sedačku od klavíru.

    Na palec pravé ruky se navléká prstýnek, jímž se rozechvívají struny nad hmatníkem. Vyrábí se v různých velikostech – u nás se ale neprodávají. Pokud vám někdo z citeristů nějaký nevěnuje, musíte ze ním opět do Německa nebo Rakouska. Ocelové prstýnky, které se hojně používají, jsou poměrně tvrdé a dávají ostrý tón. Měkčí tón vytvářejí prstýnky zhotovené z měděných slitin (pakfong, mosaz). Zobáček prstýnku by neměl být dlouhý ani krátký, měl by směřovat dopředu a měl by být částečně ohnutý, protože správný úder se provádí směrem šikmo dolů (viz obr. 3). Aby prstýnek dobře držel, nalepuje se někdy malý kousek isolepy na konec palce a přes to se navlékne prstýnek (viz. obr. 3). V zahraničí lze obstarat prstýnky odlité z různých kovových slitin. Bývají poměrně úzké a proto záleží na správném výběru velikosti a tvaru. Současným  hitem  je prstýnek pro zpětný úhoz, který umožňuje rychlejší drnkání.

Struny

    Co se týče strun, je to snad největší bolest českých citeristů, neboť se u nás dlouho žádné struny nedaly sehnat. To, na co se u nás hraje má s dobrými strunami málo společného.

    Především je nutno dodržet zásadu, že na příslušném místě musí být příslušná struna. Každá struna na citeře je totiž jiná. Když použijeme náhradní strunu jiné tlouštky, dopustíme se chyby, neboť ji pak musíme  napnout více nebo méně nežli tu správnou strunu a to má za následek malou nebo přílišnou tuhost struny, což jednak znesnadňuje hru a jednak má struna i špatný zvuk.

    Další častou chybou je, že citery bývají často podladěné (prý, aby nepopraskaly). Takové struny dobře neladí a zvuk citery je slabý a nejasný. Zkrátka struny jsou konstruovány na ten správný předpokládaný „napnelismus“.

    Kvalitní struny hru podstatně usnadňují a zlepšují, takže není na místě za struny šetřit. Tak jako kvalitní nástroj i kvalitní struny zvyšují uspokojení ze hry a podněcují každého k větší nápaditosti při hře. Od moderních nylonových strun nebolí tolik prsty. Nové struny mají také výrazné červené značení a zlepšují orientaci ve strunách.

    Některé struny na citeře jsou hladké, některé (a těch je většina) jsou opředené. Dříve se hladké struny dělaly ocelové nebo střevové, dnes jsou buď ocelové nebo nylonové. Opředené jsou buď s ocelovým nebo nylonovým jádrem. Také opředení může být kovem nebo nylonem. Většina firem vyrábí oba typy. Velmi dobré struny jsou značek: Pyramid, Bergfee, Fisoma nebo Lentzner.

    Kovové struny mají jasný, ostrý tón a lze je snímat elektromagnetickým snímačem, nylonové struny snímá pouze snímač akustický. Nylonové struny mají měkčí a hebčí tón, jsou však náchylnější ke změně teploty, více se rozlaďují a mají menší dobu životnosti (zato mají příjemnější zvuk a prsty na nich tolik netrpí). Při jejich prvním napnutí je potřebné počítat nějakou dobu s jejich „slézáním“, to znamená, že se musí, nežli se usadí, často dolaďovat.

    Při koupi strun vás prodavač v Německu nebo Rakousku může zaskočit otázkou, v jakém ladění mají struny být. O ladění je následující stať. Zde si jen řekněme, že chcete-li struny pro normální ladění, je někdy nutné jako synonymum použít slovo „mnichovské“.

    Kovové kolíky v hlavici citery jsou opatřeny velmi jemným levotočivým závitem. Otáčením doleva je tedy pomalu zašroubováváme do kolíkových otvorů a otáčením vpravo naopak. Struny na ně navíjíme tak, aby závity strun nešly přes sebe a aby struna byla navinuta hlavně ve spodní časti kolíku. Kolík musí být zašroubován dostatečně hluboko (aby se neviklal), ale ne zase příliš (aby se nestrhl protizávit ve dřevě). Navinutí strun tedy vyžaduje zkušenost, neboť pro navinutí struny je třeba kolík napřed vyšroubovat do optimální polohy o tolik otáček, o kolik se pak na něj struna navine. Jestliže je některý kolík uvolněn (má stržený závit), pomůže někdy jeho nakalafunování, aby zase tah struny udržel, ale lépe je vytvořit v otvoru vložku z tenké dřevěné folie.

3. Než začneme hrát

Ladění

    Ladění akordických a basových strun je dle kvartokvintového kruhu (viz obr.5), tzn. od hmatníku postupně po kvartách dolů, při čemž třetí nebo čtvrtá struna je opět o oktávu výše (o kvintu vůči předchozí) a dále zase po kvartách dolů (viz obr. 2). Kontrabasové struny bývají laděny chromaticky. Pro usnadnění orientace v doprovodných strunách je každá čtvrtá červená (f, a, cis, F, A, Cis, F´, Cis´).

    Ladění akordických a basových strun podle kvarto-kvintového kruhu má tu základní výhodu, že k jakémukoliv tónickému akordu (např. struny č.3,4,7 –F dur) přísluší hned vedle blíže ke hmatníku stejným hmatem provedený příslušný subdominantní akord (v daném případě struny č.2,3,6 – B dur) a na opačné straně sousedících strunách od tóniky lze stejným hmatem zahrát akord dominantní (v daném případě struny č.4,5,8 – C dur). Základní akordy jakékoliv tóniny jsou tedy pěkně pohromadě a lze je poměrně snadno střídat.

    Akordický doprovod se vytváří úderem prsteníku pravé ruky do příslušné basové struny a úderem prostředníku přes jednu strunu a ukazovákem přes dvě. současně nebo rozloženě pro  durové akordy (nebo přes dvě struny prostředníkem a jednu strunu ukazovákem pro akordy molové). U septakordů se hraje při současném souzvuku k basovému základu pouze dvojzvuk.

    Ještě předtím, nežli se začnete učit hrát, stojí před vámi rozhodnutí v jakém ladění. V průběhu historického vývoje citery a hry na ní se totiž v 19. století  vyvinuly dva systémy ladění – vídeňské a mnichovské. Autorem mnichovského ladění byl Mikoláš Weigel, jako autor vídeňského ladění je uváděn Karel Umlauf (zavedl na hmatníku tzv. „štýrské g“). Mnichovské ladění bylo ještě trochu upraveno Maxem Arnoldem v r. 1878 a od té doby se nazývá normálním (rozdíly viz obr.4).

    Na celém světě se hraje na normálním ladění, pouze na několika místech v Rakousku, Slovinsku a Čechách přetrvává ladění vídeňské. Složitá situace je snad jedině u nás, neboť se nacházíme na pomezí obou oblastí. Vzhledem k historickým souvislostem se u nás pochopitelně hrávalo převážně v ladění vídeňském (neplatí to pro oblast Sudet) a proto v něm hraje většina starších, kteří by vás mohli učit, nebo alespoň poskytnout radu. Nové školy v tomto ladění však už snad neexistují. Z nových škol pro normální ladění existuje u nás škola Simona Schneidera a škola Richarda Grünwalda „Meine Methode“. V letech 1988 a 1989 vyšly u nás prvé dva díly nové české školy pro normální ladění od Čeňka Brožovského.

    Nemá smysl klást si otázku, které ladění je lepší. Každé má své výhody a nevýhody. Vídeňské je vhodné pro akordickou hru na hmatníku (styl štýrských lidových písní), normální lépe vyhovuje požadavkům moderní hudby (snažší orientace na hmatníku. Nebýt zakonzervování stavu vývoje citer u nás, ke kterému došlo rozpadem Rakousko-uherské monarchie, asi bychom se výše uvedeným dualismem nezabývali. Skutečností je, že nové noty se vydávají téměř jen v normálním ladění. Proto se všichni začínající žáci u nás učí hrát v normálním ladění.

    Vlastní proceduru ladění strun je vhodné provádět tak, že  nejprve se naladí hmatníkové struny a podle nich pak struny doprovodné. Je to procedura zdlouhavá a náročná na sluch. Není proto divu, že o citeristech vznikla humorná pomluva, podle níž polovinu života proladí a tu druhou polovinu hrají na rozladěnou citeru. Po prvním ladění je třeba ještě struny překontrolovat (doladit), neboť během ladění korpus pracuje (tah strun je velmi značný).

    Jako výborná pomůcka pro ladění existují elektronické ladičky. Chceme-li hrát v sestavě několika citer, pak použití elektronické ladičky je téměř nezbytné. Jsou-li doplněny přísavným mikrofonem, lze ladit i v hlučné místnosti.

4. Jak  na  to

    Citera se umísťuje na stůl poněkud šikmo (viz obr.6). Osa těla hráče sedícího u stolu by se měla nacházet vpravo od osy ozvučného otvoru (zhruba uprostřed mezi ozvučným otvorem a struníkem).

      Hráč sedí uvolněně, vzpřímeně, mírně předkloněn (aby brada byla asi tak nad hranou stolu). Nohy mírně rozkročené a opřené chodidly o zem.

Poloha a hra pravé ruky

   Vnější hrana dlaně pravé ruky se musí opírat o struník  v místě hmatníkových strun. Polohu prstů a celé ruky znázorňuje obr. 7. Konce prstů by měly ležet na pomyslné přímce. Nejvyšším bodem hřbetu ruky je kloub ukazováčku.

    Základní polohu ruky lze cvičit např. tak, že ukazováček se opře o 4. strunu, prostředník o 7. strunu doprovodnou a prsteník o 15. strunu basovou. Úder prsty se provádí směrem dolů. Prsty se po úderu nikdy nezvedají, nýbrž zůstávají ležet na dalších strunách, na něž úderem sklouznou (musí se stále opírat o struny).

Poznámka: Každý základní durový doprovodný akord je vždy tvořen příslušným basovým tónem a trojzvukem  hraným tak, že prostředník brnkne jednu strunu (např. č.7 a ukazováček brnkne přes dvě sousední struny (např. 3 a 4 – tj bude pak spočívat na struně páté). Molové akordy se hrají opačně, tj. prostředníkem přes dvě struny a ukazovákem jen přes jednu. Současné souzvuky septimových akordů se tvoří dvojzvukem k basovému základnímu tónu. Obecně platí, že doprovodné akordy lze hrát harmonicky (současně) či melodicky (rozloženě).

    Pro zformování pravé ruky doporučuji začátečníkům, aby zprvu nechávali malíček na struníku a aby procvičovali „napnelismus“ mezi palcem opírajícím se prstýnkem o hmatníkové struny a mezi ukazovákem a prsteníkem opírajícími se o doprovázející struny. Poté pro nácvik nezávislého doprovodu je nutné cvičit střídavý a souzvučný úder palce. a ukazováku nebo prsteníku. Jakmile se zdaří do takového rytmu zahrát kus melodie na hmatníku, je základ nácviku doprovodné hry založen.

    Malíček může při hře volně ležet na strunách (nespočívá tedy na struníku, jak to předepisovali ve starých školách). nejlépe však je, když se opírá o strunu, na níž pak po úderu sklouzne prsteník hrající basy (v uvedeném případě struna č.14). Tím totiž malíček pomáhá prsteníku přitlačit sousední strunu směrem k hmatníku, tj usnadňuje, aby úderem rozechvělá struna č. 15 se nedotýkala prsteníku a tedy nedrnčela. Také je možné hrát malíčkem současně s prsteníkem.  Malíček se dále používá ke hře kontrabasů (učí se to až později). Aby na ně dosáhl, musí se pak obvykle ukazováček zvednout, ale prostředník a prsteník musí stále zachovávat polohu na strunách, aby se tak fixovala zpětná poloha ruky.

    Palec pravé ruky se opírá prstýnkem vždy o některou z hmatníkových strun. Po úderu tedy spočívá na struně, na níž sklouzl. Úder palcem se provádí krouživým pohybem směrem dolů.

    Důležité je dbát na to, aby všechny prsty pravé ruky se opíraly o struny a jejich přesun k úderu se prováděl až těsně před úderem. To bývá totiž nejčastější chybou začínajících a pokud by se zafixovala, nejen, že by vás provázela stále, ale znesnadňovala by vám další rozvoj techniky hry pravou rukou.

Poloha a hra levé ruky

    Předloktí levé ruky by mělo být vodorovné až k prstům, které je třeba ohnout v kloubech a klást na struny kolmo dolů, těsně za pražce. Netýká se to pochopitelně palce, který se přikládá vnější stranou nehtu. Struny přitlačujeme špičkami prstů, blíže nehtům.

    Důležité je, že všechny prsty musí pokud možno neustále ležet na hmatníku. Je to tedy obecně stejné (a stejně důležité) pravidlo, jako se týká pravé ruky. Chceme-li např. zahrát tón „a“ na struně d, nepřitiskneme ji pouze palcem na 7. stupni, ale současně položíme lehce prsteník na 2.stupeň, prostředník na 3. stupeň,  ukazovák (silněji) na 5. stupeň (viz obr.8). Toto základní držení je třeba pečlivě nacvičit i při přechodu melodie na sousední struny a hlavně dodržovat.

    Pro zformování levé ruky doporučují začátečníkům umístit prsty na hmatník dle popisu v druhém odstavci (viz obr.8) a pak třeba sledovat televizi. Občas si ale zkontrolujte, zda prsty nesklouzly jinam a zda stále leží těsně za pražci.

    Jako dvojzvuky se na hmatníku nejčastěji  používají tercie a sexty. Na hmatníkových strunách lze hrát také trojzvuky  (akordy) až pětizvuky, jimiž vzniká plnější zvuk nástroje. Úder palcem se musí provádět tak, aby souzvuk tónů byl současný (pokud není záměrem opak).

Procvičování prstů

    Konečně je třeba upozornit na potřebu procvičovat prsty rukou před hrou. Z řady možných cviků, které jsou k tomu účelu vhodné uvádím:

·        otevírání a zavírání pěstí rukou

·        sepnout ruce a protahovat prsty jejich společným a i jednotlivým rozevíráním (pomalu)

·        položit ruce dlaněmi na stůl a pomalu zvedat jednotlivé prsty a jejich kombinace

·        odtahování napjatých prstů od sebe (vybočování)

·        překřižování sousedních prstů přes sebe (ostatní v klidu)

·        postupné dotýkání špiček palce s ostatními prsty a působit tlakem.

    K procvičování je třeba zařadit i cviky celých rukou, např.  vzpínání a pomalé spouštění rukou před sebou s přenosem citu do konečků prstů. Takové cviky je vhodné provádět s pauzami na uvolnění a protřepání rukou. asi 10 minut.

    Před hrou  je nezbytné si pečlivě umýt ruce, neboť mastnými prsty rukou se mnohem hůře tvoří tóny. Před započetím hry je vždy třeba si zkontrolovat správnou polohu citery, těla a rukou.

Noty

    Předpokladem hry na citeru je schopnost čtení not tj. znalost základů hudební nauky.

   Noty pro citeru se píší ve dvou notových osnovách a to tak, že noty hrané na hmatníku se píší v horní osnově v G-klíčí (houslovém) a noty doprovodné ve spodní osnově v F-klíčí (basovém). Starých notových materiálů je porůznu dostatek – Ostravský citerový klub RADEGAST archivuje přes 3500 partů skladeb a úprav pro citery. Soudobá nová literatura u nás není k dostání – lze ji získat v Ostravském citerovém klubu, popř. nejlépe přímo ze zahraničí (Bavorsko, Rakousko), kde je k zakoupení  dostatek ve všech hudebních žánrech.

    Začátečníci v citerovém klubu Radegast se úspěšně učí hře na citeru podle moderní školy hry od Čeňka Brožovského. Ta sice existuje pouze v xerografických kopiích (a vyšli pouze první dva díly), ale pro získání správných návyků je velmi vhodná, neboť se opírá o české lidové písničky a prvky renesanční hudby.

Z á v ě r e m

    Pro to, aby jste zvládli základy hry na citeru je zapotřebí získat silnou motivaci. Hra na citeru je dosti obtížná a návyky bezchybné hry se získávají velice pomalu. Proto je zapotřebí vytyčovat si postupné drobné cíle. Z jejich dosažení budete mít radost a dodá vám to sebedůvěru a chuť pro další učení.

    Při nácviku správného položení rukou je výbornou pomůckou zrcadlo, postavené před nástrojem na stole místo not, neboť v něm lze velmi dobře sledovat a kontrolovat si polohu rukou při hře.

    Pokuste se opatřit si a poslouchat různé nahrávky citerové hudby a zejména se pokuste kontaktovat s jiným citeristou. Od zkušeného hráče lze odkoukat i odposlouchat mnohem více informací nežli lze slovem popsat.

    Od počátku hry dbejte na čistotu tónů, tj. aby struny nedrnčely a správně doznívaly. K nácviku vyhledávejte různé jednoduché a melodické skladby, které vás svou líbivostí  zaujmou.

    Na bolavé prsty v začátcích nedbejte. Po krátké době bříška prstů ztvrdnou a přestanou bolet. Je třeba ovšem cvičit pravidelně, aby mozoly z prstů zase nezmizely.

    Přeji hodně zdaru !

    P.S.

    Rady a pomoc lze vyhledat na adrese Ostravského citerového klubu RADEGAST Masarykovo nám. 20, Ostrava 1, 701 00, tel /fax.: 59 611 30 96 nebo u Klubu pražských citeristů (Anna Bašová, Doublebská 8, Praha 4, 140 00, tel.723 213 202) a především u jediného graduovaného učitele hry na citeru, Michala Müllera, P.Bezruče 3155, 407 47 Varnsdorf.

V. upravené vydání
2011